Společně

pro živé labské louky

Od počátku 19. století intenzivní zemědělské využívání, doprava a cestovní ruch výrazně změnily přírodní biotopy podél Labe mezi Drážďany a Litoměřicemi. Typické biotopy, jako jsou lužní lesy a vlhké louky, se dnes vyskytují pouze fragmentárně, což vede ke ztrátě biologické rozmanitosti. Náš přeshraniční projekt ochrany přírody “Labe – lužní lesy – ) má za cíl tomuto trendu čelit novým impulsem a zachovat a podpořit biodiverzitu v regionu.

Připojte se

Výsadby

Někdy udržovací práce nestačí, protože populace jednotlivých druhů se zhroutily. V rámci projektu proto plánujeme dosadbu některých druhů, například topolů černých a původních trvalek.

Vznik elbských slatin

Systematická úprava německých toků pro vnitrozemskou plavbu proběhla po novém uspořádání střední Evropy Vídeňským kongresem v roce 1821 a byla podepsána mezi tehdejšími jedenácti přilehlými státy v Elbské plavební smlouvě. V „Dodatku k Dohodě o plavbě po Labi z roku 1821“, přijatém v roce 1844, bylo stanoveno, že státy ležící na březích Labe – každý ve svém území – musí provést vhodná opatření ke zlepšení plavebních podmínek a zajistit minimální hloubku.

V Sasku začala v roce 1850 úprava toku Labe, která vedla k významným změnám v říční krajině. Byly vybudovány souvislé hráze podél Labe (nikoli vlečné stezky) jako souběžné stavby. Ty zúžily koryto řeky a zajistily minimální hloubku vody. Odříznuté větší části toku zůstaly jako takzvané elbské tůně – často vodou naplněné prohlubně, které jsou zaplavovány pouze při povodních. Část těchto ploch byla zasypána materiálem z koryta a osázena vrbami. Tehdejších 18 ostrovů na Labi bylo až na dva (Pillnitz a Gauernitz) odstraněno, lodní mlýny vykupovány a písčité a štěrkové mělčiny odstraňovány (BÖHME). Tak zmizela např. „Strandfurth“ u Königsteinu v letech 1839–1842, „Kuhfurth“ u Saloppe v letech 1867/68 a „Scharfenberger Eck“ v roce 1890..

Regulační opatření neměla bez vlivu na rostlinnou a živočišnou říši. Zejména druhy štěrkových porostů, rákosí a rozmnožovacích bylin Labe ztratily velkou část svých přirozených stanovišť a částečně našly náhradní lokality v elbských loukách.
Dosud existující elbské louky mají velký krajinářský a ekologický význam. Jsou svědectvím regulace Labe v 19. století. Jejich zvláštní hodnota spočívá v tom, že v současné době představují útočiště pro mnoho ohrožených druhů živočichů a rostlin Labe.